„
Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podíval na ty boty a říká: „Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.“ Paní učitelka se také podívala, a skutečně, boty byly obuty obráceně.
Paní učitelka však zachovala klid. Boty s menší námahou sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu. Potom se chlapeček podívá na boty a říká: „To ale nejsou moje botičky.“
Učitelka se kousla do jazyka, a místo toho, aby na něj zařvala: „To jsi nevěděl dřív,“ tak s námahou zase botičky sundala. Když byly boty dole, povídá chlapeček: „To jsou botičky mého brášky. Maminka říkala, že je mám nosit taky.“ Tak mu je zase naštvaně nandala.
Když mu po té úporné práci pomáhala do kabátu, tak se zeptala: „A kde máš rukavičky?“ Chlapeček odvětí: „Rukavičky mám nacpané v botičkách.“
Soudní proces s učitelkou začne příští měsíc.
