Jednoho dne se John rozhodl prohlédnout a uklidit Michelline věci, přičemž našel v jejím telefonu obrázek, který ho dojal k slzám. Rozhodl se popsat, co tehdy cítil. Jeho slova mnohé přinutila zamyslet se. „Tohle je moje Michelle. Ve svatebních šatech, ve kterých jsem ji nikdy živě neviděl. Brali jsme se jen na úřadě před první plánovanou operací. Věděli jsme, že to musíme udělat. Že je to jediné východisko. Oba jsme chtěli být manželé. Podařilo se a hned jsme začali organizovat církevní sňatek, ale Michelle odešla…velmi mě to mrzí…neměl jsem možnost vidět ji vcházet do kostela, šťastnou, že nás Bůh spojí.
Tato fotka však naplnila mé srdce. Teď už vím, že alespoň viděla, jak vypadá ve svatebních šatech. Své štěstí v té chvíli určitě neuměla popsat. Vypadá v nich krásně. Neumím se smířit s tím, že se náš sen nesplnil. Když jsem viděl tuto fotku, nevěděl jsem, co s sebou. Život pro mě v jistém smyslu skončil a zároveň jsem cítil radost, že ji vidím alespoň na fotce. Nemohl jsem zadržet slzy. Je v těch šatech. Chtěla žít dlouho. Chtěla se vdát v kostele, chtěla mít děti a vnoučata.“
