Bud k této lavici přicházel každý den, aby zavzpomínal na nádherné chvíle jejich manželství. Velmi často, když na ní seděl, zpíval oblíbenou píseň své ženy. Mluvil s ní o tom, jak se cítí – jako by Betty seděla vedle něj. Když přišla zima, venku mrzlo a Bettyina lavička byla pod sněhem. Nemohl si tedy dovolit nosit květiny, sedět hodiny na lavičce a vyznávat lásku nepřítomné ženě.
Jednoho zimního dne se stalo něco, co muž nečekal. Jako obvykle přišel k lavičce, stál a zíral na obrázek Betty. Nevěděl, že je sledován. Ukázalo se, že si Budova zvyku všimli dva neznámí muži a rozhodli se udělat dobrý skutek. Muži byli tak dojatí tím, co starý muž dělal, že každé ráno lopatou odhazovali sníh na cestě k lavičce, po které chodil jen Bud. Je to příběh o lásce, péči a zaměstnancích města, kteří nás přiměli věřit v laskavost lidí. Musíme si uvědomit, že na světě stále existují lidé, kteří nám mohou pomoci. Někdy se v našem životě objeví, když to nejméně čekáme.
