“Jsem předmět. Beru za toto šesti hodinové období plnou odpovědnost,” prohlásila Marina těsně poté, co lidem dovolila, aby si s ní dělali cokoliv chtějí. Objekty na stole byly rozděleny do dvou skupin – první skupina byla plná neškodných předmětů, jako například květin nebo peříčka. Mezi ty nebezpečné se poté řadila nabitá pistole nebo například nůž.
Vše začalo zlehka, lidé se ji dotýkali, po čase ji začali svlékat, začali se dotýkat ostrými předměty jejího těla, začali ji osahávat na intimních místech. Byla tak oddaná myšlence, že by neodolala ani znásilnění nebo vraždě. Pak už to začalo být skutečně děsivé. Lidé ji začali bodat trny z růží do břicha, přikládali ji k hlavě zbraň. Když vše skončilo, nikdo nebyl schopen se na ní podívat. Ne kvůli tomu, že by jí snad opovrhoval, ale kvůli tomu, že se jí všichni báli a všichni se styděli za své chování. Všichni měli sklopené oči dolů, nikdo nebyl schopen se omluvit za své činy. Tento experiment jasně potvrzuje to, že největší zkázou a nebezpečím pro lidi jsme my samotní, my lidé.
