Boj matky o identifikaci a plné porozumění potřebám svého postiženého syna
„Řekl mi, že je si jistý, že to tak není, a ostatní se tvářili, jako by neviděli to, co jsem já tak jasně viděla.“ Žádný z lékařů nebo zdravotních pracovníků to nezmínil, a tak jsem sedm měsíců bloudila a snažila se přesvědčit sama sebe, že je můj syn ‚normální‘.“ vzpomínala Gillian.
Následující léto onemocněl její syn Stephen a Gillian ho odvezla do nemocnice. 69letá matka z jižního anglického regionu Kent, uvedla v rozhovoru pro noviny Daily Mail, že po dedicích více než čtyřiceti let svého života péči o svého syna, který vyžaduje neustálou pozornost a péči, si myslí, že by bylo lepší, kdyby se nikdy nenarodil.
Gillian, která se ve svých devatenácti letech provdala za svou dětskou lásku Roye. Ve dvaceti letech stala matkou poprvé, když porodila syna Andrewa. Vedli šťastný život s jejich prvorozeným synem, ale rozhodli se, že chtějí mít další dítě a rozšířit tak svou rodinu. Krátce poté, co se Gillian dozvěděla, že je těhotná, začala mít podezření. Řikala si, že něco není v pořádku se zdravím dítěte a těhotenstvím. Lékaři a porodní asistentky ji však ujistili, že je vše v pořádku a že je to jen její paranoia.
V té době neexistovaly žádné těhotenské ani krevní testy, které by mohly odhalit jakékoliv abnormality. A i přesto, že Gillian měla silný mateřský instinkt a cítila, že něco není v pořádku s jejím dítětem. Lékaři a porodní asistentky trvali na tom, že se jen panikaří a odmítli provedení amniocentézy. „Byla jsem hysterická,“ uvedla Gillian.
Nakonec se v lednu 1967 narodil její druhý syn Stephen. „Podívala jsem se na něj v postýlce: jeho očička byla mandlového tvaru. Měl široký nos a na dlaní jedinou vrásku.“ řekla matka. „Zeptala jsem se: ‚Je to mongol?‘ V té době jsme takto označovali lidi s Downovým syndromem.“ řekla matka.
Mohlo by Vás zajímat: Řidič slyšel v autobuse šílený křik: Matka jedenapůlletého dítěte volala o pomoc! To, co se stalo potom, je poučením pro ostatní
