V 70. a 80. letech 20. století byl život úplně jiný než dnes. Školou jsme chodili sami, naši rodiče byli v práci, a neexistovaly chůvy ani mobilní telefony.
Děti, jejichž prarodiče byly ještě naživu, měly to štěstí, že je po návratu ze školy čekali doma. Klíč k domovu jsme měli na krku a nebylo nám do cesty procházet ulicí sami. Sami jsme si vařili oběd, snědli ho, udělali domácí úkoly a učili se. Museli jsme se naučit být samostatní, protože jiná možnost neexistovala. Všichni jsme chodili do školy v uniformách, a byli jsme stejně oblečeni, bez hraní si s nehty nebo líčením.
Na podzim jsme se radostně brodili po loužích, zatímco v zimě jsme stavěli sněhuláky a smáli se. Ti, kteří bydleli dál od školy, jezdili na kole nebo tramvají. Byly to časy plné radosti a štěstí, kdy jsme si navzájem důvěřovali a starali se o sebe. Nikdy jsme neměli strach z únosu nebo napadení.
Prošli jsme mnoha dobrodružstvími a byli jsme zdraví. Život tehdy byl odlišný, lidé byli pozornější a ochotnější. Naši učitelé nás nejenom vyučovali, ale také nás vychovávali, v naší škole panoval pořádek a disciplína. Poslouchali jsme své učitele a byli jsme vedeni k tomu, abychom naslouchali dospělým.
Pokračujte ve čtení na druhé straně.
Druhou stranu si otevřete níže
(Pokračování otevřete níže)
