Příběh tohoto dítěte někomu otevře oči a ukáže nám to, co často nechceme vidět.
„Jmenuji se Petr a je mi sedm let. Mám rád mámu a tátu, ale trochu se bojím, protože mě táta s mámou bijí a já nevím, jestli dělám něco špatně.
Dneska jsem šel do školy, hodně se snažím a zdá se, že mě učitelé mají rádi. Někdy jsem smutný, protože nemám žádné kamarády. Dřív jsem si chtěl hrát se spolužáky, ale oni na mě vždycky křičeli a smáli se mi, protože jsem měl každý den stejné oblečení a staré boty.
Po škole jdu domů, ale někdy se musím schovávat, aby mě děti nebily. Jednou mě hodily do louže a kopaly do mě. Přišel jsem domů promočený a špinavý. Maminka na mě začala křičet a za trest mi nedovolila jíst oběd. Nařídila mi, abych šel do pokoje a nevycházel ven. Strašně moc jsem chtěl mámě říct, co se stalo a že ve škole nemám žádné kamarády.
Děti si ze mě dělaly legraci kvůli mým divným rukám. Táta mě praštil hračkou a od té doby nemůžu hýbat palcem, je to trochu divné. Někdy mě bolí u srdce, ale nikomu jsem to neřekl.
„Mám čím dál horší známky a rodiče mě kvůli tomu víc bijí. Vždycky se snažím učit, ale nedokážu se soustředit a nic si nepamatuju. Naposledy mi to ve škole šlo dobře. Měl jsem nakreslit své nejlepší přání. Ostatní děti kreslily kola, počítače a hračky, ale já ne. Nakreslil jsem obrázek maminky, tatínka a sebe. Moje nejlepší přání je pro mou rodinu a aby na mě byla moje rodina pyšná. Celá třída se mi smála. Rozbrečel jsem se a paní učitelka začala plakat také.
Pokračujte ve čtení na druhé straně.
