Pak celý den úřadoval, prezidentoval, přijímal návštěvy, řídil porady. Když kolem osmnácté hodiny odcházel domů, uviděl opět muže v montérkách, jak sedí na bobku a šťourá se mu v zámku.
„Copak to tady děláš, soudruhu?“ otázal se zvědavě.
„Vždyť už jsem vám to říkal ráno, pane prezidente. Opravuji zámek.“
Antonín Novotný se zamračil a přísně pravil: „Ale soudruhu, takovou dobu? Vždyť já bych to měl hotový za dvacet minut.“
Muž v montérkách na něj pohlédl a s milým úsměvem řekl: „Vy ano, pane prezidente. Vy jste přece zámečník. Já jsem advokát.“
